Info

15. dubna 2017 v 22:46 |  Život
Čaute lidi, dlouho jsem se neozvala. A ani nepsala, poslední článek jsem měla předepsaný od založení blogu... Ne, že by se mi psát nechtělo, nebo bych neměla čas či něco takovýho, prostě jsem jen líná jak prase a jsem moc pohodlná na to, abych něco začala dělat a přestala se svým životem nasrávat. Poslední dobou píšu až divně dlouhý věty. Dlouhý věty. Dlouhý... Dlouhý třeba jako... Sorry, jen jsem dost sexuálně nabitá (volně přeloženo jako nadržená jak kuna) a nemám do čeho píchnout. Píchnout. Jako píchat a... Pardon.
Jedním z důvodů, že jsem neměla moc času na míň potřebný věci, a píčoviny, je, že jdu do nové práce. Nebo takhle, mám kamaráda a ten má v práci volný místo a projevil o mě tak trochu zájem. A já tak trochu projevila zájem o ten honorář. Čili jsem po delší úvaze podala v dosavadní práci výpověď a připravuji se na nástup do práce stávající. Bylo to teď trochu stresové období, ale snad už bude teď všechno v pohodě (ťuk ťuk).
Taky teď chci napsat pár článků o práci prostitutky, taky by podle mě bylo fajn napsat něco jako proč jsem začala s blogem (možná jsem to psala do úvodního článku, ale mám teď menší okno), trochu to rozvést, protože některé důvody by mohly být pro vás lidi nepolíbené, doufám, prostitucí a věcmi okolo toho i lehce obohacující (volně přeloženo jako:bude vám to úplně k hovnu).
A to je vlastně asi vše, co jsem vám takhle chtěla, nic mne už nenapadá. Když tak ještě něco připíšu. Takže tak. Dlouhý je to tak, tak akorát, tak zase někdy čau
 

Jak být úspěšný blogger

1. dubna 2017 v 9:22
Dnes jsem si pro vás nachystala článek v několika bodech na téma Jak mít úspěšný blog. Blogování je řehole těžká a psychicky náročná (hrozí vám útoky od cizích lidí, i odcizování vašich SOUKROMÝCH fotek, které vlastně ani nejsou vaše, protože vám na nich nejde vidět vaše znaménko) a proto upozorňuji, že pokud jste slabé povahy, neměli byste tento článek číst. Pro jistotu.

1) Mějte duševní poruchu. A nejlépe několik. Protože duševní poruchy jsou cool. Jsou nebezpečné, tajuplné a občas totálně pitomé. Z psychických poruch doporučuji Panickou poruchu nebo úzkosti. Nebo oboje. Samozřejmě to neříkejte hned na začátku nebo v průběhu slávy. Jděte s tím na povrch až s desátým bodem.
2)Buďte kontroverzní. Je jedno jak, ale buďte. Bílé triko je jako milost-nikoho to nezajímá. A těmto dvoum aspektům se vyvarujte. Nebojte se říkat svůj názor a stůjte si za ním (nebo ho pak smažte). Taky noste extravagantní kombinace oblečení. Třeba zelenou úzkou sukni, triko s proužky a koženku za kilo od vašeho oblíbeného vietnamce.
3)Svůj vztah dávejte hodně najevo. A když se rozejdete, uhrajte to na soukromí. Každá správná blogerka má kluka. Musí. Musíte ho všude propagovat, foťte se s ním, natáčejte ho, všude ho chvalte a říkejte jak je pozorný. Když se rozejdete, buďte tichá jako voda. Když se vás lidé budou ptát jestli jste ještě spolu (a že budou) tak řekněte, že je to vaše soukromí. Nebo je zablokujte. Nebo obojí.
4)A když ten vztah nemáte, tak ho aspoň předstírejte. (Návod:vystavujte papírové tašky z drahých obchodů a vždy mějte dvě sklenky Moeta. Jen tak, po ruce. A vždy říkejte, že se nechce ukazovat.)
5)Dejte si blog/YouTube jako full-time job. A pak nevydávejte. Když překonáte hranici 100 tisíc odběratel, natočte video o tom, jak odcházíte z práce, abyste se mohli YouTube věnovat na 100%. Pak si dejte měsíc, dva oraz a teprve potom natočte video o svých plánech. A pak zase oraz. A takhle furt dokola.
6)Retušujte. A celkově ze sebe dělejte někoho jiného. Krása vládne světu, to je známé. A když se sebou nejste úplně spokojená, tak retušujte. Pořád, všechno. A i vlasy si stínujte. A nebo jděte na plastiku...
7)Mažte a blokujte. Protože jste hvězdy. Nikdo nemá právo vám psát kritiku! Haters? Mažte. Když někdo dá like na ošklivý komentář? Toho rovnou zablokujte. Si nemá dovolovat.
8)Pořiďte si zvíře. A dejte mu nesouvisející jméno. Třeba Kocour. A nebo si pořiďte auto na leasing, protože je to váš celoživotní sen.
9)Trestní oznámení. Podávejte ho na lidi, co vás šikanují na internetu. Protože šikana je trestí čin. A když blokování nestačí, musíte podat TO na neznámého pachatele. Protože internet je anonymní. Když teda nejste duplicitní Míši.
10)Sledujte diskuze o blogerkách a pak dělejte, že o nich nevíte. Pěkně všechno čtěte, zapisujte si jména a pak žadoňte na Stories o jejich Instagram, abyste je mohli zablokovat. Nebo na ně podat TO.

+11)Ohlašte svůj velký konec. Nejlépe s YouTube. A pak buďte online na Instagramu a blogu. Když selhá mazání, blokování, výhružky koncem i trestní oznámení, musíte to udělat. Ohlašte svůj konec, který bude cca za 3-75 měsíců. Je to bolestivé a smutné, ale musíte. Pak se na přání fanoušků vraťte.

Samozřejmě bych mohla psát i o věcech jako je merch po dosáhnutí 500 odběratel, lákání na poslední kusy nebo clickbaity, ale to třeba někdy jindy. Zároveň upozorňuji, že kdyby se tu náhodou někdo našel tak je to čistě náhodou, protože ani jednu z těchto věcí české blogerky nedělají, protože nikoho nezajímají. Taky ohlašuju, že článek je čistě z mé hlavy, vše jsem vymyslela a sepsala, žádnou diskuzi jsem nečetla... Vůbec.

Budu se na vás těšit u dalšího článku a pa.<3

Smutný pocit

23. března 2017 v 6:22 |  Život

Znáte to, je večer a vy jste (zase) samy doma. Je vám smutno a nevíte, jestli brečet, nebo být rádi, že jste se ještě nezbláznili.
Vzpomínáte na svůj poslední vztah a přitom si pouštíte Chci zas v tobě spát. Jo, na tu písničku mám hodně hezkejch vzpomínek.
Je mi smutno. Cítím se osaměle a tak jako sama. Jo, je to síla. Nevím co se stalo. Nevím, kde jsem vlastně udělala chybu. Nevím proč se všechno tak pokazilo. Můj život jde do kopru.
Jsem bez práce. S rodinou se nebavím. Kamarádi jsou buď se svýma polovičkama, nebo na párty a na mě kašlou. A ani toho pitomýho kluka nemám. Sakra.
Moje kamarádky tu jsou a utápím se v žalu. Stékají mi po tvářích a uvědomuju si, že si za všechno můžu sama. Ale proč? Proč jsem tak pitomá a udělala jsem tolik chyb? Proč jsem si to neuvědomila už dřív? Sakra!
Jsem sama. Stejně jako milióny dalších, kteří si nestěžují a jsou na tom tisíckrát hůř než já. Ale proč se neumím spokojit s tím co mám a chci něco víc? Člověk vždycky prahne po tom, co zrovna nemá. A stačila by mi jen jedna hloupá věc. Láska.
Čím to je?
Mé kamarádky odmítají odejít a stále jsou ve mně. Nedokážu to zastavit. Proč? Proč jsem tak hloupá? Sakra!
Čím to je? Že se lidi neumí omlouvat, že se neradi omlouvají. Že nechtějí přijímat omluvy a nechtějí se usmiřovat. Že se lidi nespokojí s tím co mají. Že chtějí vždy něco víc. Čím to je? Chci aspoň pár odpovědí. Prosím...
Je mi to líto. Je mi všechno tak moc líto. Tak moc bych chtěla vrátit čas. Ale nejde to. Proč sakra! Tak moc se chci omluvit všem co jsem kdy ublížila, ale jak bych mohla, když mi ani nezvedají telefon. Je mi to tak moc líto. Sakra...

Omlouvám se vám, že to není moc veselý článek, či tak něco, ale potřebovala jsem se z toho tak trochu vypsat. Je mi to líto
 


Divnej týpek

20. března 2017 v 6:22 |  Práce
Jednou jsem u sebe měla takovýho popiercingovanýho (co to je za slovo, proboha) chlapáka. A byl divnej. Byl to docela punkáč. A taky měl zvláštní choutky.
Domluvili jsme se na 18:06 (dafak) a přišel na čas. Telefonicky jsme se den předtím (taková, juchuchu akce) domluvily na detailech naší dvouhodinové schůzky. Dvě hodiny jsou oproti klasické hodině a půl dost komfortní, mohl si toho vážit.
Po lehcé spršce a obligátních řečích jsme se mohly vrhnout na věc. Speciálně si zamluvil kožené prádlo. Ale nejsem úchylák, takže jsem měla jen koženkové. Z tašky vylovil několik opasků a předal mi je. Pak si lehl zády na postel a převázal si oči. Když jsem mu začala uvazovat končetiny opasky k posteli, polilo mě horko. Holka, kam ses to proboha dala. Chtěla jsem utéct, za šest let jsem tohle dělala poprvé, vždy jsem doufala, že až k tomuhle nesklouznu. Myslela jsem si, že se na místě rozpláču a v duchu jsem se omlouvala své mamince, se kterou jsem v tu dobu nemluvila.
S klepoucími prsty jsem dozapla poslední pásek a svezla se na něj. Zápalila jsem první svíčku a počkala až se trochu roztaje vosk. Pak jsem ho opatrně začala kapat na jeho tělo. Ještě, že neviděl jak jsem natahovala. S každým jeho syknutím jsem se hroutila. Byl čím dál tím víc rozpustilejší a agresivnější. Po nějaké době jsem ho odpoutala a on se na mě vrhl. Ta další hodina byla příšerná. Padesát odstínů šedi hadr. I když POŠ je SM jak sviň, že jo.
Když jsme skončili zvedl se, dal mi peníze na stůl, plivl na mě a odešel. Nejhorší zkušenost mého života, ale svejch čtyricet táců jsem měla. Jo, prodala jsem sebe, svý zásady a úctu za čtyřicet papírů.
Po této zkušenosti jsem na prostituci na chvíli zanevřela. A taky na BDSM.

Kancelář

17. března 2017 v 10:44 |  Život
To je tak, když sedíte nasraný v práci, čtyři hodiny předtím než máte padla. S dobrou předzvěstí vezmete do ruky mobil a začínáte psát článek. Na což vám přijdou kolegyně a začnou se vám smát, že si v práci píšete deník. Jo, dát nadpis Deník byl blbej nápad. Dvě kolegyně se stále baví na váš účet a už ani nefunguje vaše posílání do píči. A pak se uraženě snaží udobřit.
Fuck.
Poslední dobou mi bylo líp. A dneska je to celý na pytel. Ráno jsem zaspala (ne, že by to u mě bylo něco divnýho). Když jsem dvacet minut před začátkem šichty chtěla odejít, nemohla jsem. Vysral se mi zámek. To je tak, když u vás spí člen rodiny a ten člen je debil. Deset minut jsem se snažila otevřít (tak hlasitě, že se divím, že na mě někdo nevlít) v domnění, že se mi zasekl horní zámek. Po deseti minutách jsem s nervama v kýblu (zhasla mi i žárovka v předsíni) volala matce. Která nezvedá telefony. Tak až na potřetí. Zeptala se, jestli nemám náhodou dole zamčeno (načež jsem začala křičet, že nejsem debil) (jsem) a já zkusila odemknout. A dveře se najednou otevřeli. Shit. Takže jsem zavěsila. Do práce jsem doběhla za úctyhodných deset minut. Ale stejně pozdě.

V práci mě čekala porada (a to je, jak všichni víme, vždycky úžasný) a vzhledem k tomu, že můj šéf je totální magor (před schůzí pobíhá po pracovišti s megafonem v ruce a oznamuje novinky)(jako fakt) jsem se rozhodla pro pasivní chování. Frajersky jsem si nasadila sluneční brýle a upíjela jsem své latté. Začal, jak s oblibou používají ti nezaprdnutí, meeting. Měla jsem připravený nápad se kterým jsem se svěřila kolegyni. Ponaučení-nesvěřujte se kolegyni, sebere vám nápad.
Po tomto odcizení jsem se ujala ještě větší pasivity a v otočném křesle jsem zavřela oči. Pod brýlemi to nikdo nevidí. A to je dobře. Probudila jsem se až tehdy, kdy do mě kolega, který je do mě zamilovaný, dloubne loktem a s leknutím jsem si uvědomila, že po mně šéf něco chce. Jelikož jsem samozřejmě nevěděla o co go, kývla jsem. A tak jsem si vysloužila dvou denní služební cestu v Českých Budějovicích. Super. Do Budějic nechce nikdy nikdo. A tak to vždycky schytám já.
Po meetingu jsem se odebrala do své koje a tam si hodila hlavu do dlaní. A v tom přišel Martin. Jo, ten Martin. A z toho jsem málem chytla hysterák. Chtěl na rande, na Palmovku. A to nasrat. Ale jelikož jsem byla v ráži, a jsem taky tak trochu zlomyslná, tak jsem ho odkázala na jednu kolegyni, která po něm tak jako už nějakou dobu tajně pokukovala. Na tu kolegyni, která mi sebrala můj projekt. A taky jí Martin vlastně vůbec nezajímal. Ale co jsem slyšela, tak vykouřila vždycky každýmu. Takže o vlastně byla pomoc boží.

Zbytek dne probíhal prakticky v klidu. Přišla jsem domů, dala si dvojku vína a začala si balit věci na služební cestu. Do Českých Budějovic.

Nemoci

14. března 2017 v 17:11 |  Práce
Problém nastává ve chvíli, kdy máte schůzku a k tomu horečky. A nejlíp čtyřicítky. A když si vás ještě k tomu najmou na celou noc. Shut the fuck up.
To bylo takhle jedno horký léto, červenec, a mě skolila chřipka. Naneštěstí to bylo zrovna den před domluvenou, a hodně dobře placenou, akcičkou. Měla jsem jít v 19:00 do jednoho luxusního pětihvězdičkovýho hotelu na celou noc, s jedním moc pohledným a moc bohatým mužem. A já celou noc problila a prosmrkala. A zkuste si být hezký při něčem takovým.
V sedm jsem došla (nebo se spíš doplazila) před hotel a v baru na mě čekal onen Pan K. -Vsuvka: Jak nad tím tak přemýšlím, tak všechny nazývám Pan K.- Onen nažehlený Pan K. s milým úsměvem a uhlazeným účesem. A já tam stála s červeným nosem a totálně spocená.
Nicméně, Pan K. byl i přes mou momentální asexualitu moc milý a doopravdy se se mnou snažil udržet konverzaci. Jenže jak konverzovat, když nemůžete mluvit, že jo.
Po chvíli jsme odešli do jeho pokoje a... No, vlítly jsme na to.
Až na to, že jsem celou dobu nemohla dýchat a párkrát jsem uprostřed procesu kýchla, to bylo celkem fajn. Nebo jsem v to aspoň doufala. Fajn to bylo do tý doby, neż si pán v mezičase odskočil a mě se zvedl kufr. A teď kam to hodit, když ležíte nahý, v cizí posteli a s chlapem ve vedlejším pokoji. Tak jsem to hodila do nejbližší nádoby. Jo, vyblila jsem se mu do koše. Fakt.
A tak jsem tam tak ležela, s hlavou v koši a přemýšlela, co jako budu dělat.

Jako zdrhnout jsem nemohla a zůstat tam v koši taky ne. Tak jsem vzala sklenici vody, vypláchla si držku, otřela se kapesníkem, koš jsem pečlivě zaklidila a dál dělala, jako by nic.
Dál to naštěstí moc netrvalo, vlastně mi pak jen zaplatil a já mohla jít. Pán si ničeho nevšiml a ani koš nepostrádal. Teda do doby, než chtěl vyhodit kondom a neměl kam. Ale to už jsem naštěstí fakt zdrhla.

A tak se, jestli toto pán čte (což teda asi ne), tímto velice omlouvám.

Proč

7. března 2017 v 22:02 |  Práce
Proč jsem vlastně začala s prostitucí, nebo-li, jak já říkám, společenstvím. Slovo prostituce používám jen v případě blogu, pátečních večerů, víkendů, klubů a barů, nebo v blízkosti blízkých přátel. A nebo vždy jindy. Prostituce je cool. Toť bod prvý.
Teď vážně. V době, kdy jsem začala s prostitucí, jsem byla na výšce. Akorát si teda nepředstavujte holku s brýlemi a copánkem zabořenou v knihách. Spíš opak. Hodně jsem v té době pařila, nechodila do školy, měla ty nejlepší špatný kamarády (který jsem samozřejmě zkazila já) a užívala si mládí a nespoutanosti. A luxusu na který jsem moc neměla.
Jo, v té době jsem si žila nad studentskými poměry a to dost. Nebyla jsem ten typ, co měl na týden dvě kila a ještě musel ušetřit (a vždycky jsem obdivovala lidi, co to zvládali). Měla jsem vlastní byt (od rodičů), časově nenáročnou a dobře placenou práci, plus pravidelný příspěvek od rodičů. Jo, byla jsem na tom dobře, teda dokud se něco neposralo.
A to něco byl D.A.V.I.D. Dementí Arogantní Vychytralý Idiotský Debil. A jak rychle přišel, tak odešel a s ním i mé peníze. A to byl průser. Nebudu zastírat, trošku jsem i brala. A tak se nějak najednou stalo, že jsem neměla čím zaplatit energie a tak. A ani mi to nějak nevadilo, vždyť co, budu mít jenom dluhy, naklusaj ke mně exekutoři a vybílej mi byt, však co, že jo.
A najednou jsem ty dluhy fakt měla. A já potřebovala prachy. V tý době už jsem si konečně začala uvědomovat, co mi hrozí. A vzhledem k tomu, že v barech kam jsem chodívala se mě chlapi už párkrát ptali, jsem jednou fakt kývla.
Poprvé jsem si myslela, že to budu dělat jen do doby, než splatím dluhy a pak ukončím vejšku, najdu si normální práci a tohle hodím za hlavu, ale... Ale ty prachy mi začaly samozřejmě vonět a nechtěla jsem se toho vzdávat. Tak jsem si dodělala vysokou, našla si normální práci a prostituci si udržela jako vedlejšák.

A tak jsem teď tady. Já, můj titul, moje práce, prostituce a můj zasranej život.

Fajn brigáda

1. března 2017 v 18:39 |  Práce
Pracuju v jedný bezvýznamný redakci. To, že je bezvýznamná myslím vážně, časopis co vydáváme nečtou ani padesátiletý maminy. Ale výplatu mám stálou, tak co. Ta práce je strašně monotónní, furt děláte to samé a vlastně to ani nikoho nezajímá. Když přijdete s něčím novým, tak to buď dají k ledu a nebo vám to někdo přebere a dostane vaše prémie. A proto mám vedle toho ještě jeden vedlejšák. Vedlejšák o kterým nikdo z mých blízkých neví.

Začala jsem s tím, když mi bylo zhruba 22? Přesně si to nepamatuju, z tý doby mám menší okno. První koho jsem přijala byl takový kavárenský typ, ale ve slušivém obleku a hezky učesaný. Znala jsem ho z jednoho baru asi dva týdny a pak jsme se tak nějak domluvily. Uháněl mě fakt dlouho, sliboval mi hory doly a já (kvůli své hrdosti) dlouho odolávala. Ale nakonec jsem stejně podlehla. Bydlela jsem v jednom mini bytečku s dalšíma třema holkama, neměla jsem love. A prachy jsou třeba. Má premiéra byla v takový ošklivý zamračený den, ale když jste v bytě, nikomu to nevadí. Přišel na čas, trochu jsme si popovídaly, pak se umyl a naše "akce" trvala asi třičtvrtě hodiny. Dostala jsem za to asi 2 tácy (což je pro studenta obří obnos peněz). Nějak mi ta "práce" nevadila, taky to byly rychlý prachy a ty jsem v tý době potřebovala.
S tím pánem jsem se takto vídala častěji. A pak jsem se takto vídala i s dalšími pány. A dospělo to až tak daleko, že jsem to měla jako druhý job. Nebudu vám tady lhát, jak jsem to dělala pro svojí nemocnou kočičku, abych měla na studium nebo tak. Prostě jsem chtěla money a za tohle byly dost dobrý. A taky jsem chtěla bydlet sama, bez těch smradlavejch fetek.
Za svojí "kariéru" jsem zkusila už hodně (fakt hodně, protože čím divnější věc, tím víc love a prachy nesmrdí, že jo) a i kvůli tomu mám tady ten blog. Chci vám osvítit můj druhý život.

Můj život prostitutky.

Martin

24. února 2017 v 16:56 |  Život
Za svůj život jsem narazila na pěknou řádku divnejch týpků. Znáte to, vždycky na někoho narazíte, myslíte si, že je to ten pravej a pak bác! Zjistíte, že i ve svém věku bydlí u mámy, sbírá jetý spodní prádlo a nebo má třetí bradavku. A tři bradavky jsou nechutný. Ale stále snesitelnější než tchyně za zadkem.
Například Martin. To byl ten typ, do kterýho se zamilujete na první pohled a jste z něj vlhký ještě týden potom. Poznala jsem ho při jednom projektu v práci. Okukovali jsme se asi dva týdny, než se konečně rozhoupal a oslovil mě. A pak další týden, než mě pozval na víno. Na Palmovku. Fuj.

První pravidlo-kluci, když zvete holku v Praze na víno, tak si vyberte jakékoliv místo, jen ne Palmovku! Na Palmovce nemáte zákonitě šanci na nic. Ani na vykouření na hajzlech v těch špinavejch pajzlech.

Ale řekla jsem si, fajn, třeba bydlí blízko a nemá moc času. A peněz. A sebeúcty. Pamatujte, že zdání klame a místo navoněného, krásného kluka může přijít... Martin.
Moje očekávání prince na bílém koni (z Palmovky) se rozplynulo hned, co jsem vyšla z metra. Tomu krásnému klukovi s modrýma očima v obleku, kterého jsem poznala v práci, se nepodobal ani trochu. Ne, že bych měla něco proti ležérnímu stylu (ostatně, vím co nosím já), ale tohle bylo moc i na mě. Spatřila jsem kluka s mastnými vlasy, ve vytahané mikině a spadlích džínách.

Druhé pravidlo-kluci, když jdete na rande s dívkou, umyjte si aspoň vlasy.

Nicméně, odhodlala jsem se a šla k němu. Když jsem k Martinovi došla, málem mě ranila mrtvice. Takový to, že najednou vidíte na někom milion chyb, které jste předtím zdárně ignorovali. Ale byl stále milí. A to se cení.
Dotáhl mě do menšího pajzlu než jsem myslela. Vlastně tam bylo docela čisto a já začínala mít pocit, že ten večer bude hezký. A holky, taky že byl! Po prvních dvou sklenkách vína mi přestávalo vadit, jak vypadal. Po dalších dvou se mi i zdál hezký. A po dalších pěti mi bylo jedno i to, jak vypadám já. V jedenáct večer jsme to ukončily a byla jsem ráda, že vůbec stojím.
Martin se během večera ukázal jako dost velkej idiot. Mluvil prakticky jen o sobě, o práci nebo o fotbalu. A fandil Baníku. Debil.
Ale zaplatil za mě. Což mu dalo jeden bezvýznamný plusový bod. Na otázku, zda se ještě uvidíme jsem odpověděla, že v práci. Protože se vracel do Ostravy. Naštěstí.

Z toho mi plyne menší ponaučení-nepij více, než dvě sklenky vína, protože pak odpovíš, že se uvidíte až v práci a ten debil se kvůli vám přestěhuje.

Páteční noc

17. února 2017 v 20:00 |  Život
Je pátek večer, mám po práci a jsem sama doma. Sama. Pro zahnání lehký depky jsem si koupila brambůrky, víno a camembert. Který netepelně upravený nejím. A hroznový víno. Protože to na fotkách vypadá cool. V domnění, že mi moji přátelé budou závidět, jsem to všechno připravila na stůl, ztlumila světla, vyfotila to a dala na Instagram s hashtagem PartyTime. Moc liků v pátek večer nenasbíráte, protože všichni jsou buď na párty nebo jako vy dělají, že jsou na párty. A tak jsem si sedla na postel spolu se svými chipsy a vínem a zapla si nějakej zábavnej pořad v televizi. Fakt sranda. Ale jelikož vás zábavný pořady v pátek večer na Nově nebaví, tak v deset zapnete svoje oblíbené Očko gold na Zlaté ploužáky. Pak si uvědomíte, že v pátek v deset večer Zlatý ploužáky nedávaj (místo toho je tam nějaký disco) a tak zapnete notebook a tam YouTube se svým playlistem zamilovaných písní, nebo aspoň s takovou tématikou. U toho si berete druhou flašku vína a začínáte se litovat. Vzpomínáte na ty sladký časy, kdy jste měli přítele, dobrou práci, byli jste mladý a měli spoustu prachů a volnýho času. Teď už máte jen spoustu volnýho času. A to jen proto, že nikoho nemáte, kamarádi jsou buď na pařbě bez vás nebo mají svoje drahé polovičky a sami někam chodit, to je až poslední možnost. Při tom vzpomínání si dáváte všechno za vinu a s každým litrem vína vás přepadají hektolitry viny. Na konci tý depky si stejnak řeknete, že chlapi maj srdce kamenný, že to stejnak nezměníte a pro lepší náladu klikáte na playlist s názvem Bizár.

U toho se máte v plánu pobavit a zlepšit si náladu. Když si uvědomíte, co vlastně posloucháte, máte chuť si nafackovat. Ale jste opilí, takže si to promíjíte. V jednu ráno vám je jedno i to, že už hodinu posloucháte Mumuland a jiné skvělé hity. Pro změnu pouštíte Lunetic a obdivujete to umění.

Ve dvě ráno už vás to přestává bavit a tak si pustíte něco melancholickýho a konečně i dobrýho. Posloucháte Tančíš sama a představujete si sebe v tom klipu. V obou rolích. Posloucháte slova a uvědomujete si, že je to o vás. Znova brečíte.

Nakonec to vzdáte a pustíte si The Night is on fire od Sunshine a v rozpustilé náladě a se strachem z kocoviny další den do sebe cpete prášky, kterými tomu jen pomůžete.
Samozřejmě nemůžete usnout a tak jdete vyžrat ledničku, ve který už je jenom půlka toho hnusnýho camembertu. Chopíte se toho a nacpete ho do sebe. Možná se vám zvedne kufr a možná taky ne. Pak usínáte a vzbudíte se v jedenáct dopoledne a jíte suchej rohlík a pak jdete dolů k číňanovi.
No a nějak takhle vypadá můj víkend.

Kam dál